Pravděpodobně jste už četli knihu od Kena Keyese, Jr. – Teorie o sté opici nebo možná dřívější práci Lyalla Watsona – Příliv života: Biologie nevědomí, která popisuje třicet let trvající výzkumný projekt na japonské opici Macaca fuscata.
Na ostrově Košima v Japonsku žije kolonie opic. Vědci vzali batáty (sladké brambory) a hodili je opicím do písku. Opice milují batáty, ale ne písek a prach. Jedna osmnáctiměsíční samice, kterou pojmenovali Imo, našla řešení tohoto problému a batáty začala omývat. Naučila tento trik svou matku. Její partner se novému způsobu sám rovněž naučil a od něj si to osvojila také jeho matka.
Brzy uměly všechny mladé opice omývat batáty. Z dospělých se tomuto chování naučili pouze ti, kteří imitovali chování svých dětí. Vědci zaznamenali tyto události v rozmezí roce let 1952 až 1958. A pak znenadání v roce 1958 pár opic z ostrova Košima, které se naučili tomuto způsobu a dosáhly kritického množství, které Dr. Watson svévolně určil na 100, nastal obrat: téměř každá opice na tomto ostrově omývala batáty bez předchozího učení.
Pokud by se tak stalo pouze na tomto ostrově, vědci by přičítali tomuto jevu nějaký druh komunikace a pátrali by po něm. Ale také opice na okolních ostrovech dokázaly omývat batáty. Dokonce i na hlavním ostrově Japonska v Takasakiamě opice umývaly batáty.
Neexistoval žádný známý způsob komunikace mezi opicemi, který by to mohl vysvětlit. Bylo to poprvé, kdy vědci něco takového pozorovali. Učinili postulát, že musí existovat jistý druh morfogenetické struktury nebo pole, jež se rozprostírá nad těmito ostrovy a skrze které byly tyto opice schopny se dorozumívat.
Stý člověk
Mnoho lidí se hodně zabývalo fenoménem sté opice. O pár let později vědecký tým z Austrálie a Británie si lámal hlavu nad tím, zda i u lidských bytostí také existuje podobná síť jako u opic. Udělali pokus. Vytvořili fotografii, na níž byli stovky lidských tváří, malé i velké.
Celá fotografie byla vytvořena z těchto tváří, ale když se na ni někdo podíval poprvé, rozeznal jich pouze šest nebo sedm. Člověk se musel na fotografii dlouho dívat, aby našel i ostatní tváře. Samozřejmě se našel první člověk, který objevil ty ostatní.
Tento tým lidí vzal své obrázky do Austrálie a provedli studii. Vybrali určitý počet lidí ze širokého spektra populace, každému z nich ukázali obrázek a dali každému určitý čas na jeho pozorování. Drželi před ním fotografii a řekli: „Kolik tváří vidíš na této fotografii?“
Během času, který měli k dispozici, dostali obvyklé odpovědi jako šest, sedm, osm, devět nebo možná deset tváří. Několik lidí jich vidělo víc. Experimentem prošlo několik stovek lidí, kteří tvořili základní vzorek, a tým přesně zaznamenal svá pozorování.
Pak se pár výzkumníků odebralo do Anglie – na druhou stranu planety – a ukázali obrázek v televizní stanici, která se podobala BBC, ale vysílala kabelovým rozvodem pouze v Británii. Na obrazovce ukázali, kde se nacházejí všechny tváře, každou zvlášť.
O pár minut později zopakovali jiní vědci původní pokus v Austrálii s novými osobami. Zúčastněné osoby neočekávaně rozpoznaly většinu tváří na fotografii.
Všichni jsme Jedno
Od tohoto okamžiku s jistotou věděli, že existuje něco, co se týká lidí a co nebylo doposud objeveno. Australští Aboriginci vědí už dávno o této „neznámé“ části nás. Vědí, že existuje energetické pole, které propojuje lidi.
Dokonce i v naší společnosti jsme pozorovali úkaz, kdy někdo na jedné straně zeměkoule objevil něco složitého a jiný člověk objevil totéž na druhé straně Země se stejnými principy a nápady. Každý objevitel by řekl: „Tys mi ukradl. To bylo moje. Udělal jsem to první.“
To se již mnohokrát stalo, bereme-li v úvahu i minulost. Poté, co se uskutečnil australský experiment, vědci si začali uvědomovat, že rozhodně existuje něco, co nás všechny spojuje.
Zdroj: https://www.energiezivota.com/skryte-moudrosti/teorie-o-ste-opici-vypovida-o-planetarni-siti/
